Brigáda by Slees

28. června 2006 v 9:18 | Týnka |  SOUTĚŽ VE FF
Tady je další povídka, ale autorka mi nedala název a tak jsem jí dala název , který se k tomu celkem hodí.. Slees promiň, jestli to má název jiný..
9)

To jsme zase jednou s kámoškou vyrazily do Německa na brigádu.

,,No, super." řekla jsem si v duchu, když jsme přijely na místo určení. ,,Tak co, půjdem se ubytovat?" zeptala jsem se Lollipop (to je přezdívka té kámošky). ,,Jasně. Jsem z tý cesty utahaná a něco k jídlu by se taky hodilo." odpověděla mi. Popadly jsme bágly a měly jsme namířeno k domku, kde jsme měly domluvené spaní.

Když jsme ten dům konečně našly nevěřily jsme vlastním očím. Věděly jsme sice, že je v nějaké vesničce u Magdeburgu ale tohle jsme opravdu nečekaly. Dům měl krásnou zahradu a kolem bylo moc pěkné a udržované prostředí.

Zazvonila jsem na zvonek u domovních dveří. Nikdo nepřišel otevřít. Zkusila jsem to tedy ještě jednou ale zase nic. Vůbec to nevypadalo dobře. ,,Co teď?!" otočila jsem se na Lollipop. ,,Já nevím. Hele, támhle někdo jde. Zeptáme se ho." napadlo jí. Mířil si to k nám nějaký chlap s obrovskými nůžkami na keře. ,,Dobrý den." začala jsem na něj. ,,Nevíte, kde by mohli být obyvatelé tohohle domu?" a ukázala jsem na dům za sebou. ,,Ne, to opravdu nevím. Ale ještě před třemi dny byli na dovolené pokud vím." odpověděl a vykračoval si dál svou cestou jako by se nechumelilo (sníh sice nepadal ale..).

S hrůzou v očích jsem se podívala na dům a na Lollipop. Trochu jsem začal zmatkovat. ,,No..super!" řekla jsem ironicky. ,,Třeba jsou ještě v práci.." snažila se uklidnit situaci Lollipop. ,,Možná máš pravdu. Tak se sem vrátíme pak a uvidíme. Určitě už tu budou." přitakala jsem ale ve skutečnosti mě to moc neuklidňovalo.

Tak jsme si šly prohlížet obchůdky a výlohy. Celé odpoledne jsme strávily tak nějak nijak. Večer jsme se konečně dostaly zpátky k domu ale stále nejevil známky toho, že by v něm kdokoliv byl. Opět jsme zkusily zazvonit ale mělo to stejný úspěch jako předtím. ,,A co teď??" pomyslela jsem si. ,,Fakt super! Takže už nikdy tohle nepodniknu! To je tak když to člověk domluví s příbuznejma.."

,,Kouknem se na zahradu. Třeba tam bude alespoň altánek." pobídla jsem Lollipop. ,,Ok." souhlasila. Přelezly jsme přes plot a rozhlížely se po zahradě. Byla krásně udržovaná. Všude kolem plno růží a různých keřů. Připadaly jsme si jako v pohádce. ,,Wauh.." vydechla úžasem Lollipop. ,,Hele fakt tu maj altánek." ukázala jsem na letní boudičku ze dřeva. Byl celý zarostlý břečťanem. Když jsme vešly dovnitř okouzlil nás svou prostorností, která byla zároveň tak útulná, že jsme neodolaly a zabydlely se v něm.

,,Budeme muset přespat tady a zítra se uvidí..No na postel to teda nemá ale co se dá dělat.." zkonstatovala jsem situaci a přitom usedla na lavici. ,,Náhodou..mě se to tady líbí." rozplývala se Lollipop. Vybalily jsme si spacáky z báglů a rozložily jsme si je každá na jednu lavici. Byly dřevěné a dokonce to vypadalo, že jsou ručně dělané. No prostě jako v pohádce..

Byla krásná letní noc. Sice trochu dusno ale to k létu patří. Zakutaly jsme se do spacáků a dlouho si povídaly, ptz jsme nemohly usnout. ,,Není to zase tak hrozný.." řekla jsem si v duchu, když jsem usínala.

Zdálo se mi, že jsem na lodi na moři. Plujeme. Loď naráží do vln a ty se rozstřikují o příď lodi. Jenda mě taky postříká a vlahý mořský vánek si hraje s mými vlasy... Ale počkat. Tohle není sen! No to snad ne. Prší..

Vzbudila jsem Lollipop. ,,Vstávej! Prší! Musíme se jít schovat!" Zabalily jsme si spacáky, popadly bágly ale najednou nám došlo, že se nemáme kam schovat. Začínalo pršet čím dál tím víc a my neměly kam jít. Lollipop se koukla na hodinky. ,,Ještě není tak pozdě. Možná by nás někdo pustil do vnitř abychom to tam přečkaly." navrhla mi. ,,Tak jo. Jdeme..Začíná se to zhoršovat."

Hledaly jsme dům, ve kterém by se svítilo ale moc jich nebylo. Vlastně jsme nemohly najít žádný takový. Až najednou. ,,Hele, světýlko!" zašvitořila Lollipop. ,,Tak jdeme.." a rozběhly jsme se tím směrem. Vběhly na zahradu a zazvonily u vchodových dveří.

Chvilku se nic nedělo až najednou se rožnulo u dveří. Někdo otevřel. Musely jsme vypadat dost komicky, ptz ten kluk co nám otevřel na nás chvilku mžoural jako kdyby si myslel, že je to sen. Vlastně vypadal trochu rozespale. Byl vysoký, měl krásné hnědé oči a rozcuchané černé vlasy.

,,Ahoj.." začala jsem, ptz jsme byly dost promočené a déšť stále neustával. Vysvětlila jsem mu naší situaci a pevně jsem věřila, že mou němčinu pochopil správně. Díval se dost nedůvěřivě a já jsem se začala obávat, že jsem zase zvorala nějaký to slovíčko. Ale asi po dvou minutách ticha, kdy bylo slyšet jen bubnování deště do střechy nás pustil s úsměvem dál.

Byly jsme mu za to velmi vděčné, ptz si neumím moc dobře přestavit jestli bych reagovala na takovou situaci stejně jako on. Vyzval nás aby jsme si odložily bágly v předsíni. ,,Hej Tome, pojď sem!" zavolal chlapec. Po chvilce přišel druhý chalan. Byl asi tak stejně vysoký jako ten první a měl stejné oči. Byli si moc podobní až na ty vlasy. Když nás spatřil prohrábnul si nervózně dredy a začal něco velmi rychle drmolit. Moc jsem toho nepochopila, ptz mluvili mezi sebou tak aby jsme to neslyšely.

,,Ahoj, já jsem Tom." představil se nám. ,,Ahoj, já jsem Bianca a tohle je moje kamarádka Lollipop." opětovala jsem aby věděli jak se jmenujeme. ,,A tohle je Bill. Můj bratr." dodal ještě. ,aha..tak proto ta podoba´ řekla jsem si v duchu. Chvíli na nás koukali. Asi čekali nějakou reakci ale když se žádné nedostávalo tak nás pozvali dál.

Byly jsme dost unavené a určitě to na nás bylo vidět.

Ani nevím jak, ale ráno jsem se probudila v krásně prosluněném pokoji. Sice v cizí posteli ale to bylo vedlejší. Ospale jsem se rozkoukávala po pokoji. Nebylo v něm uklizeno a vypadal dost chaoticky. Napadlo mě ,kde je asi Lollipop?' a tak jsem vylezla z vyhřáté postýlky. Oblékla jsem si džíny a nějaké tričko, které se první naskytlo po ruce. Vyšla jsem z pokoje a hledala koupelnu. V domě bylo ticho, jen venku zpívali ptáci a sluneční paprsky kreslily veselé obrázky všude kolem. Když jsem konečně objevila koupelnu uslyšela jsem dole v přízemí nějaké zvuky.

Sešla jsem dolů ale nikdo tam nebyl. Bylo to divné, ptz celý dům vypadal celkem opuštěně. Nechápala jsem kam se všichni vypařili. Zařinčel zvonek u vchodových dveří. Nevěděla jsem co dělat. Nevypadalo to, že by se někdo chystal jít otevřít a tak jsem otevřela já. ,,Co je kluci" začal hned brunet. ,,jé..h..hh..ahoj!" vydával překvapením zvuky, když si uvědomil, že před ním stojím já. ,,Ahoj.." nevěděla jsem co mu říct. ,,Asi jsme si spletli dům. Ale nebydlí tady náhodou dva kluci??" zeptal se nechápavě. ,,Jo, ale někam se vypařili. Myslíš Billa a Toma." Ujasňovala jsem si to v hlavě. ,,No jasně. Bill a Tom. Takže oni tady nejsou jo?!" vyhrkl na mě ten druhý. ,,Ne. Teda alespoň myslím. Teď jsem se totiž probudila." ,,Aha..No a vy spolu jako něco máte?!" nechápali. ,,Ne! Proč by jsme měli??" ,,No..já jenom, že nevodí domů cizí holky jen tak. Ale sem by neměli vodit vlastně vůbec nikoho.." řekl a otočil se s nechápajícím výrazem na druhého kluka. ,,No..to tady nebudeme rozebírat. A kdo vlastně jste?" nechtělo se mi to s nimi rozebírat, to co se včera stalo. ,Vždyť je vůbec neznám..tak co.' blesklo mi hlavou. ,,Cože?!" civěli na mě jako bych právě spadla z nebe. ,,Co cože?! Se ptám jak se jmenujete a kdo jste! To je přece normální otázka ne?!" nechápala jsem jejich reakci. ,,No..já jsem Georg a tohle je Gustav." Odpověděl sice ale pořád se tvářil hrozně překvapeně.

Najednou se ze schodů v domě přiřítil rozcuchaný Bill a ještě nebyl ani oblečený. Měl jen tričko a boxerky. ,,Jé, kluci čau!" vydal ze sebe udýchaný Bill. ,,No čau..Co to tady zase provádíte?!" vyjel na něj trochu Gustav. ,,Snad jsme se jasně domluvili, že tohle tady nebude! Od čeho jsme si to pronajali.." dokončil myšlenku Gustav. ,,No..já vám to pak vysvětlím. Pojďte dovnitř.." snažil se mlžit Bill a mě bylo jasné kvůli komu. Kvůli mně. Vůbec od včerejšího prvního setkání se chovali Tom i Bill trochu divně.

Já a Lollipop jsme u kluků zůstaly celých 14 dní. Mezi tím jsem se velmi sblížila s Billem a Lollipop s Tomem. Sice ne tolik jako já s Billem ale to bylo jedno. Georg s Gustavem se do domu přestěhovali taky a tak nás tam bydlelo šest. Byli to fakt super kluci všichni čtyři. Jednu chybu tenhle pobyt však měl. Kluci byli pořád přilepení k internetu a neustále se tam něčemu smáli, no a my jsme musely chodit na tu brigádu.

Jendou jsme přišli úplně hotoví. Před domem stál mešní náklaďáček a z něj nosili takový dva namakanci pořád nějaké bedny dovnitř do domu. ,Co se to tady sakra děje?!' projelo mi hlavou. Vešli jsme dovnitř a tam seděli kluci a prohrabovali bedny. ,,Tyjo..to je hustý. Minule toho bylo mnohem míň. To chci teda vidět jak to zvládneme.." povzdechl si Tom ale zároveň mu jiskřili oči nadšením a vzrušením.

,,Jé. Ahoj holky.." pozdravil trochu vyhýbavě Bill, když nás uviděl jak nechápavě sledujeme co se právě děje. ,,Tak to je všechno. Tak pěkný počtení pánové." Usmál se svalovec a zavřel za sebou dveře. ,počtení?! Co tím jako myslel?!' nechápala jsem. Když jsem se podívala blíž hned mi to došlo. Ty bedny byly plné dopisů..

Když Bill viděl naše reakce odvedl si nás stranou. ,,Víte, je to všechno strašně zamotaný a složitý. Když jste tu noc přišly, mysleli jsme si s Tomem, že jste jen fanynky. Ale ukázalo se, že vůbec nevíte o ničem co tady v Německu propuklo." Začal nám vysvětlovat. ,,No.. Prostě jste byly první v poslední době, kdo po nás nechtěl autogram a vůbec všechno okolo." Tak v tu chvíli jsem se cítila fakt dotčeně. Nikdo nám nic neřekl a to jsem si myslela, že sou to fajn kluci, který řeknou věci na rovinu. Omyl.. ,,Já vím, že jsme se na nic neptaly ale tohle jsem opravdu nečekala." Nevěděla jsem moc co mu na to říct. ,,Na tohle se musím jít projít.." řekla jsem vyhýbavě Billovi a odešla ven.

Bloumala jsem po okolí a přitom si rovnala myšlenky v hlavě. ,Takže oni jsou nějaká skupina, po které šílí tisíce fanynek a my jsme u nich ubytovaný a vůbec nic nevíme. Ale na druhou stranu..Jsou to super kluci a žádný ignoranti. Bill..no s nikým jiným jsem si nikdy nerozuměla líp než s Billem..'

Najednou jsem se ocitla na té zahradě v altánku. Pořád jsem si rovnala myšlenky v hlavě. Začal padat soumrak a jak jsem tam tak seděla v tichu a klidu začalo se mi chtít spát. Ani jsem se tomu nebránila a položila jsem se na lavici, na které jsem právě seděla..

Někdo mě hladil po vlasech. V altánku se houpalo příjemné světlo petrolejové lampy a foukal vlahý vánek. Všude byl klid. Bill seděl vedle mne a výskal mi vlasy. Bylo to uklidňující. Ani nevím jak mě našel ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno.

Když zjistil, že jsem vzhůru pomohl mi posadit se. Díval se na mě tak upřímně. ,To je jasné, že se na tebe nezlobím. To bych snad ani neuměla' řekla jsem si v duchu. Jeho krásné hnědé oči mě nepustily k jedinému slovu. Místo toho se začaly přibližovat jeho krásně plné rty. Měla jsem nesmírnou chuť ho políbit. On měl však zcela jiný plán. ,,Tohle už mi nedělej. Bál jsem se o Tebe.." zašeptal mi smyslně do ucha. ,,Neboj.." špitla jsem. Políbil mně..

Líbal něžně a nikam nechtěl spěchat. Pomalu a jistě mi svlékl tričko. Položil mě na lavici. Nepřestával ke mně být pozorný. Jeho ruce prozkoumaly mé tělo snad už všude. Podprsenka se hned ochotně nechala rozepnout, když jeho prstíky zabrousily na její zapínaní. V tu ránu byla dole. Ani Bill nezůstal oblečený. Všechno to oblečení se z něj svlékalo snad samo..

Celou noc jsme se mazlili. Bylo to nádherný. Když jsem se ráno probudila Bill ještě spal. Byl nádherný a vyhlížel tak nevinně. V tom mi zazvonil mobil. Trochu to se mnou cuklo, protože jsem to nečekala. Potichu jsem vstala a přijala hovor. Volal mi táta, že můj nejlepší kamarád měl nehodu..a že umřel. Bylo mi hrozně. Vůbec jsem na to nedokázala nic říct. Oči se mi naplnily slzami.. Tohle byla pro mě obrovská rána. Přehrávaly se mi vzpomínky. Jak jsme spolu vyrůstali, prožívali každodenní problémy, překonávali průšvihy..Bylo toho hodně.

Bill ke mně přišel. Vůbec nevěděl co se stalo a proč pláču ale snažil se mě utěšit. Když jsem se trochu uklidnila zavolal mi znova táta a řekl ať raději přijedeme zpátky domů. A že bude pohřeb. Souhlasila jsem. Strašně mě bolelo loučení s Tomem, Georgem a Gustavem. Nejvíc ale samozřejmě s Billem. Když jsem s Lollipop nastupovala do autobusu uviděla jsem, že Bill má taky pár slziček v očích.

To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Nestačili jsme si dát ani čísla. Ale doteď věřím, že ho brzy opět uvidím a že bude pokračování našeho vztahu..

( Slees )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adéla Adéla | Web | 28. června 2006 v 10:53 | Reagovat

hustý

2 sliza sliza | E-mail | 28. června 2006 v 12:26 | Reagovat

takej moc rychlej konec :(

3 .Jinny .Jinny | 3. července 2006 v 16:19 | Reagovat

Je to hezký, jen kdyby zase někdo neumřel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama